LEZENÍ NA PÍSKOVCÍCH

Pískovcové skalní útvary vždy lákaly horolezce. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že lezení na relativně nízkých pískovcových věžích je snadnou a ve srovnání např. s himálajským horolezectvím odpočinkovou záležitostí. Opak je však pravdou! Pískovcové lezení (pískařství) je náročné, nebezpečné a navíc omezené pro laika řadou nečekaných pravidel: např. ke svému jištění nesmí lezec používat nic kovového (jedinou výjimkou jsou velmi řídce umístěné masivní kovové kruhy tam, kde neexistuje jiná možnost jištění). Proto se používá pouze jištění pomocí kousku lana s menšími či většími uzly, jež se vkládají do spár. U velkých spár se používají uzly velké jako dětská hlava, a i proto se jim přezdívá kinderkopfy nebo bambuláky. Rovněž není dovoleno používat magnézium, „zázračný“ bílý prášek, jenž vysušuje dlaně a prsty, které pak na skále nekloužou.
A protože pískovec je měkký a drolivý, je zakázáno lezení s jištěním shora (tzv. na rybu) – lano vedoucí z vrcholu přes hranu skály by v pískovci snadno vybrousilo zářez. Vzhledem k vlastnostem pískovce je pochopitelné, že ve skalách není dovoleno lézt ještě několik dnů po dešti.